Výkresy naší talentované žákyně Katky Hermanové z 8.A můžeme obdivovat nejen u nás ve škole (u pavilonu A), ale teď nově i v prostorách Krajské knihovny na Pernštýnském náměstí. Od 29. 9. do 1. 11. 2022 bude probíhat výstava jejích prací na schodišti a ve vestibulu knihovny a to pod názvem Můj svět.
Jmenuji se Kateřina Hermanová a je mi 14 let. Kresbě i malbě se věnuji aktivně přes dva roky. Ještě nedávno jsem se vzdělávala na základní umělecké škole, z větší části jsem ale samouk. Kreslení patří mezi mé největší koníčky, dále ráda sportuju a chodím ven. Když jsem byla menší, kreslila jsem a malovala hlavně ve škole, ale v období karantény jsem se tomu začala věnovat především doma.
Většinou kreslím zvířata, ovoce nebo předměty. Portréty a postavy se teprve učím a zkouším nové techniky a předlohy. Můj vztah ke kreslení se hodně změnil od té doby, co jsem začala být aktivní na sociálních sítích. Na svém účtu jsem sdílela a stále sdílím svoji tvorbu a sleduji spoustu dalších umělců. Začala jsem z jejich tvorby čerpat inspiraci, měla jsem několik vzorů.
Vyhledávala jsem si předlohy a pak je přenášela na papír, z hlavy jsem si troufla kreslit až později. Začínala jsem naprosto jednoduchými věcmi – ovocem, předměty, krajinami… Práce ostatních na sociálních sítích mě ale hnala stále dopředu a probouzela ve mně touhu po zlepšení. V období karantény jsem se podle mě celkem posunula, protože jsem kresbě věnovala většinu svého času. Později, zhruba před rokem jsem si hodně oblíbila kreslení zvířat, kreslit srst jsem se naučila rychle.
V jednu chvíli jsem v podstatě nekreslila nic jiného, pouze zvířata. Občas kresbu pastelkami střídám s tužkami, pastelky u mě ale stejně mají první místo. Malbě jsem se věnovala už dříve, malovala jsem hodně krajiny. Na otázku, jestli mám radši kresbu nebo malbu, nemám úplně odpověď, protože má podle mě oboje svoje mínusy a plusy. Někdy mám pocit, že se mi vlastně do kreslení moc nechce, ale motivace se vždy vrátí. Kreslení je velkou částí mého života. Hodně lidí se mě ptá, zda půjdu třeba na střední uměleckou školu a jestli se chci kreslením i živit. Upřímně, je to můj velký koníček, to sice ano, ale nejsem si jistá, jestli chci, aby se z něj stala povinnost. Ale kdo ví, může se toho ještě tolik změnit. Často o tom přemýšlím a někdy si s tím i trochu lámu hlavu.
Ve čtvrté třídě, když mi bylo asi tak deset, jsem dokonce měla možnost setkat se s ilustrátorkou Galinou Miklínovou. V jednom časopisu redakce nabízela, že splní dětské přání, a já měla to štěstí, že vybrali zrovna mě. Měla jsem jedinečnou příležitost prohlédnout si její ateliér, poslechnout si vyprávění o její práci a vyzkoušet si tablet, na kterém kresby upravovala. Dodneška si na tento den moc dobře vzpomínám. Redakce pak návštěvu u ilustrátorky poznamenala v časopise, stále ho mám schovaný. Myslím, že právě Galina Miklínová mě inspirovala asi úplně nejvíce, jsem moc vděčná, že jsem tak mimořádnou šanci dostala právě já.
INSTAGRAM: @fundrawing_cz
